Amerika očima středoškolačky

Jsem ráda, že jsem schopná nyní po dlouhých deseti letech odtajnit můj dívčí deníček z výměného pobytu v Americe, kam jsem na rozdíl od mnoha mladých lidí jela poměrně nedobrovolně a je to znát na trochu zatrpklém tónu vnímání událostí. Alespoň ze začátku… :)

Na začátek malá ochutnávka toho, co se teprve dočtete a doporučuji začít číst od prvního příspěvku “Let přes velkou louži”!

“Kam se poděly ty výhružky, že já do Ameriky nejedu? A teď? Visím v letadle někde nad nějakou zemí. Je možný, že to je Amerika. Takhle ze shora vypadá nevinně, ale kdo ví, co mi ta mrcha ještě udělá. Jenom fakt, že mě sem od mala nutili jet na rok, působí že se vždy při vyslovení slova Amerika cítím jako by mě vařili v horoucí vodě mezi plameny ohně přes které nejde nic vidět.”

“Slunce zapadalo, poslední záblesky paprsků tam probleskovaly, domy svítily dekoracemi, z komínů se kouřilo a lidičky si tam američili. Já jsem je zvenku pozorovala, jako vnější pozorovatel…. Nejsem ani vevnitř ani venku, jsem někde mezi světy.”

“Hned po příjezdu jsme jely k Yosemity fallu, divoce hučel v dáli. Je tady strašně moc vody v řece a vodopádech. Stružky vody se ženou v malých šňůrkách ze skal na všech místech. Je to neskutečný zážitek blížit se k vodopádu. Na dálku 50m od něj vanul vichr plný kapiček vody zapíchávajících se do mě jako jehličky. Je to přízračné. Ten hluk, vichr, tlaková síla dopadající vody a tříštící se o skály.”

“Ráno zase 130 km do Atlantic City na pláž! Celý den jsme strávili na pláži. Byla to paráda, voda je tu mnohem teplejší, vlny větší a pláž příjemnější. Byla to taková sranda. S Yaelle a Bron jsme plavaly hodně daleko od pláže, což vzbudilo zvědavost jednoho surfaře, který si s námi asi 100 m od břehu povídal snad 10 minut.”

“Setkání se sochou svobody osobně byl okamžik podobný pocitům přistěhovalců přijíždějících po týdnech na moři do země svobody. Je to obrovská socha s úžasnou polohou, vítající kohokoliv vstupujícího do NY.”

“PÍŠU PĚKNÝ VOLOVINY!”

“Dorado mi připravil tvrdý oříšek, když nechtěl přejít přes sněhový jazyk rovnou do vody. Zkusila jsem úplně všechno. Ze sedla, ze země, po dobrém, po trpělivém, po něžném, po špatném, po nasraném a nic nepomohlo. Vyhazoval zadkem až nad hlavu, utíkal pryč, nechal Chance mu i odejít z výhledu, ale prostě nešel. Po hodině boje jsem ho v jednom z jeho bezhlavých útěků hlava nehlava z kopce namířila přes potok a on přešel! Bylo to mnohem horší místo, hned nad vodopádem, ale budiž.”

“Obědvaly jsme u jezera, byl tam klid a mír. Na rozdíl od Yosemit žádní turisté, to je paráda.”

“Najednou šlo všechno rychle a teď jsem tu. Sedím u okýnka vedle holky v mém věku, takže, co víc bych si mohla přát, snad jen klidný let!

LETÍM DOMŮ!”